Činnost školy byla po válce obnovena ve stejném uspořádání jako před okupací, tj. elektrotechnika se studovala v rámci Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství. Reformou studia v roce 1947 se na této vysoké škole nejprve osamostatňuje studium elektrotechniky, ale teprve v září roku 1950 se v rámci ČVUT vytváří samostatná Vysoká škola elektrotechnického inženýrství, která má po organizačních změnách od října 1951 název Elektrotechnická fakulta Českého vysokého učení technického v Praze.
Organizace studia prodělávala v průběhu let neustálé změny, které měly příčiny vnitřní a vnější. Mezi vnitřní příčiny je možno zahrnout především snahu o zvyšování úrovně školy, při které však nelze mnohdy opomenout prosazování osobních představ zvláště silných individualit. Vnější příčiny byly dány různými pokyny ministerstva školství, jejichž důsledkem byly téměř nepřetržité práce celostátních, tzv. přestavbových komisí na přestavbě studia.
Katedra elektromagnetického pole vznikla v roce 1971 z části katedry teoretické elektrotechniky a z katedry šíření elektromagnetických vln. Z další části katedry teoretické elektrotechniky vznikla katedra elektrických měření, část pracovníků přešla na nově vzniklou katedru teorie obvodů.
V roce 1951 byl Ústav radiotechniky postižen nekvalifikovaným rozhodnutím státních orgánů o tom, že studium radiotechniky má být v Praze zrušeno a převedeno na nově vytvářenou Vojenskou technickou akademii do Brna. Zrušení studia v Praze sice vedení školy zabránilo a výuka v Praze pokračovala, avšak prof. Stránský, který byl pověřen budováním katedry radiotechniky v Brně, dojížděl přednášet též do Brna.
Již v roce 1952 však ministerstvo školství naštěstí rozhodlo, že se civilní studium radiotechniky v Praze obnoví, a to v podstatně větším rozsahu ve třech specializacích: obecné radiotechnice, radiové lokaci a vakuové technice. Problém byl ovšem v tom, že pro realizaci takového programu nemělo ČVUT prostory. Protože se je v Praze nepodařilo najít, bylo rozhodnuto využít pro výuku poděbradského zámku, ve kterém měla být zřízena samostatná fakulta slaboproudé elektrotechniky ČVUT. Při celostátní úpravě specializací, učebních plánů a osnov v roce 1954 byly pro poděbradskou fakultu určeny vysokofrekvenční elektrotechnika, radiolokace a provoz radioelektrických zařízení. Proto byla fakulta později nazývána fakultou radiotechniky. Vakuová technika byla přenechána Bratislavě. Poděbradská fakulta měla dvě radiotechnické katedry a to
- katedru obecné radiotechniky (vedoucí doc. Eichler),
- katedru užité radiotechniky (vedoucí doc. Forejt).
Výuka na nové samostatné fakultě v Poděbradech započala v roce 1954 prvním ročníkem a současně dobíhala v Praze výuka radiotechniky ve zmíněných specializacích ve vyšších ročnících. Výuku v Praze zajišťovala pod vedením prof. Stránského počátkem roku 1954 zřízená katedra sdělovací vysokofrekvenční elektrotechniky. Tato katedra musela být znovu vybavena laboratorními přístroji, neboť většina dřívějšího vybavení byla předána do Brna. Činnost katedry sdělovací vysokofrekvenční elektrotechniky byla v Praze ukončena v létě roku 1957, kdy se v Poděbradech dostávali první studenti do specializovaného studia. První poděbradští absolventi promovali v roce 1958. Katedra prof. Stránského v Praze byla změněna na Ústav radiotechniky, který byl od října 1958 začleněn do katedry obecné radiotechniky v Poděbradech. Tato úprava trvala do října 1962, kdy byla v Praze zřízena detašovaná katedra jako součást poděbradské kmenové katedry obecné radiotechniky. Vedoucím této detašované katedry zůstal prof. Stránský. Mezitím při celostátní úpravě sítě vysokých škol v roce 1959 byla samostatná poděbradská fakulta radiotechniky zrušena a připojena k elektrotechnické fakultě v Praze.
Po dokončení bloku B2 novostavby v Praze – Dejvicích (r. 1964) mohly být poděbradské radiotechnické katedry přemístěny do Prahy. V souvislosti s tím došlo k jejich reorganizaci. Z detašované katedry obecné radiotechniky v Praze vznikla katedra teoretické radioelektroniky (vedoucí prof. Stránský), katedra obecné radiotechniky změnila strukturu a byla přejmenována na katedru radioelektronických přístrojů (vedoucí doc. Eichler) a katedra užité radiotechniky zůstala se stejným názvem (vedoucí doc. Svárovský).
V roce 1966 přichází na fakultu prof. Bohumil Kvasil. Dochází k organizační změně u radiotechnických kateder, ruší se katedra radioelektronických přístrojů, katedra užité radiotechniky se dělí na tři relativně samostatné kabinety, a to na:
- kabinet radioelektronických zařízení (vedoucí doc. Eichler),
- kabinet radioelektronických soustav (vedoucí doc. Svárovský),
- kabinet elektromagnetických vln (vedoucí doc. Tysl).
Od školního roku 1969/70 dochází k další reorganizaci kateder. V radiotechnickém oboru vznikají:
- katedra základů elektroniky (vedoucí doc. Donocik) ,
- katedra šíření elektromagnetických vln (vedoucí prof. B. Kvasil) ,
- katedra radioelektronických systémů (vedoucí doc. Svárovský) ,
- katedra radioelektronických zařízení (vedoucí doc. Eichler) ,
- katedra zvukové techniky a vibrací (vedoucí prof. Merhaut). Katedře prof. Merhauta patřila i výuka televize.
Od školního roku 1971/72 byly zrušeny katedry teoretické elektrotechniky a šíření elektromagnetických vln a vznikají:
- katedra elektromagnetického pole (vedoucí prof. Haňka) ,
- katedra měření (vedoucí prof. Fajt) ,
- katedra teorie obvodů (vedoucí prof. J. Kvasil).
Ve školním roce 1974/75 je s ohledem na předepsanou věkovou hranici uvolněn z funkce vedoucího katedry prof. Haňka. Vedoucím katedry elektromagnetického pole se stává až do roku 1986 prof. Tysl, kdy rovněž z důvodů dosažení věkové hranice odešel z funkce. Po prof. Tyslovi přebírá vedení katedry elektromagnetického pole v roce 1986 prof. Prokop, který zůstává vedoucím i po změnách v roce 1989, nicméně po dovršení věkové hranice i on odstupuje z funkce v roce 1990 a koncem roku 1990 neočekávaně umírá. Vedoucím katedry se v konkursech po dvě tříletá období, podle nového statutu fakulty, stává doc. Novotný. Od roku 1997 je vedoucím katedry 17 let, až do roku 2014, prof. Mazánek. Toho střídá ve vedení prof. Pechač.
Katedra elektromagnetického pole má dlouholetou tradici a spojuje v sobě ve výuce i výzkumu dva směry. Jedním je klasická teorie elektromagnetického pole, druhou potom vysokofrekvenční technika zastoupená mikrovlnnou technikou, anténami a šířením elektromagnetických vln. V posledních letech se k nim přidávají nově elektromagnetická kompatibilita a podstatně se rozšiřuje optoelektronika, která zde však začala již v osmdesátých letech minulého století. Katedra elektromagnetického pole není jenom katedrou teorie, ale právě na základě teoretických základů vystavěla radioelektronické obory, které se široce uplatnily i v praxi – jak v průmyslové, tak v např. i v lékařské. V posledních dvaceti letech došlo k významným investicím do vysokofrekvenční měřicí techniky a byly vybudovány specializované laboratoře. Významné jsou snahy katedry o patřičnou úroveň studia a jeho internacionalizaci. Katedra elektromagnetického pole si vybudovala velmi dobré zahraniční kontakty a dosáhla uznání kolegů z předních světových univerzit. To zhodnotila v organizaci světových konferencí, řešení mezinárodních projektů. Neformální kontakty katedry pomáhají i studentům pří získání kvalitních zahraničních pobytů.